NEMOCNICE
Jako každému človíčkovi, ani mně se nevyhýbají nemoci. Pořádně jsem nevěděla, co to je být nemocná, dokud mi jednoho lednového dne nezačalo být opravdu hodně špatně. Normálně sice ráda spím, ale jen chvilku denně a ještě k tomu musí být kočárek v pohybu, jinak máma s tátou nemají šanci na klid. Ale od 25.1. jsem spala skoro pořád. Všichni kolem mě mluvili o věcech, kterým jsem nerozuměla, jako například horečka. Dokud 
nedošla ta divná věc až ke mně. Bylo mi špatně, všechno mě bolelo a celá jsem hořela. Maminka mi pořád dávala studený obklad n
a čelo a tatínek mi dělal studený zábal. Nebylo to nic příjemného, ale byla jsem tak slabá, že jsem se nezmohla na žádný odpor. Prostě jsem jen ležela a spala. 
Oba rodičové z toho byli smutní a několikrát se mnou jeli na pohotovost. Až nás nakonec paní doktorka poslala do nemocnice. Ani tam však nikdo nevěděl, co mi vlastně je. Po dvou dnech se mi však udělalo líp. 
Možná to bylo tím, že jsem byla pod kontrolou a všichni jsme se 
trošku uklidnili. Sice maminku trošičku strašili, že mě dají na nějakou JIP, kde nebude moci být se mnou, ale já se ze všech sil snažila, aby to neudělali, protože by mi maminka 
chyběla. Ještě pár nocí si nás 
však v nemocnici nechali. Já v noci spala a přes den si hrála s maminkou, tatínkem a strejdou, když za mnou přišli na návštěvu, ale ze všeho nejvíce jsem se, stejně jako mamča, těšila domů.
Sice byly v nemocnici i další děti, za 
kterýma jsme občas s mamkou zašly, jako například Kubík, který byl však takový drobek, že jsem ho v postýlce málem zalehla, ale doma je doma. 
A tak si pro nás taťka jeden den přijel a odvezl nás domů. 
To bylo slávy. Slíbila jsem si, že na každou nemoc, která půjde kolem mě, vybafnu, aby se lekla a utekla, a já mohla být doma s maminkou a tatínkem.
